Když člověk září
Ve chvíli, kdy kreativní duše (a spisovatelé obzvlášť) mluví o své tvorbě, je krásné pozorovat jejich upřímné nadšení. Mohlo by se zdát, že tvůrčí proces je plný jednorožců, cukrové vaty a v každém koutě na vás čeká duha.
Někdy možná ano, ale často je to spíš proces plný různorodých emocí, úspěchů i pádů a dřiny a dřiny a dřiny protkané občasnou lehkostí.
Jenže, ono to rozvíjení talentu za to prostě stojí ☺️
Než spisovatel napíše byť jen jednu řádku, předchází tomu příprava, která je důležitou součástí celého tvůrčího procesu. Má nekonečno tváří.
Ze spisovatele se v přípravné fázi stává hlavně Pozorovatel, jehož úkolem je nacházet střípky příběhu, rozeseté v realitě běžného života, a skládat je dohromady.
Někdy je najde v obyčejném životě, někdy ve světě fantazie a někdy přímo ve své duši. Někdy nejdřív poskládá celou skládanku a ví přesný postup, jindy jen jeho část a někdy do poslední chvíle neví, jak jeho dílo dopadne.
Průběh tvůrčího procesu je nevyzpytatelný. Vždycky s ním ale Tvůrce musí být spokojený. Svou energií i pílí totiž ovlivňuje celý příběh. Proto si ho našel a nechal se vidět právě jím😊.
„Tvůrčí proces ovlivňuje mentální a emocionální rozpoložení.“
Nejen spisovatelské role, ale i nastavení tvůrčí mysli je faktor, který ovlivňuje celý příběh.
Umělec je stále ještě vnímán jako jakási rozervaná bytost žijící tak trochu mimo průměrnou společnost. Jedině tak nachází tu správnou inspiraci a dokáže příběhu vtisknout odpovídající sílu.
Ano, taky to tak jde. Je tu ale i jiný způsob, díky kterému může člověk tvořit to, co ho skutečně naplňuje a být v tom dokonce úspěšný a zůstat šťastný.
Může tvořit právě z té radosti, která ho provází, když dělá to, na co má talent, co ho těší, co je jeho unikátní dar. A dobrou přípravou to začíná.
Je důležité poznat, co nám vlastně dělá radost, povznáší naši mysl do lehkosti i pohody a umožňuje plynule tvořit. Někdo maluje, někdo píše a někdo tvoří složité tabulky v Excelu s lehkostí pírka.
Abychom našli, „to naše“, potřebujeme vnímat sami sebe a stát se nejdřív pozorovatelem vlastního života. Pozorování pomůže najít momenty, kdy se cítíme šťastní a co je náš talent. To pak rozvíjíme. Teprve poté může spisovatel opravdu dobře pozorovat okolí i život a nacházet příběhy.
Jak poznám, že svůj talent rozvíjím?
Nevím, jak to poznáte vy, ale vím, jak to poznám já. Možná to máte podobně, jako já. Nebo úplně jinak. To je taky v pořádku. Důležité je se u tvorby cítit dobře a po dokončení části svého díla mít opravdu dobrý pocit, jak už jsem naznačila.
Musíte znát svoje PROČ. Nemyslím proč člověk dělá konkrétní činnost, ale proč ho to dělá šťastným. V odpovědích na tuhle otázku se skrývají doslova poklady duše a talentů.
„Co mi dělá dobře po těle i na duši, to je moje pravda.“
Když tvořím text – jsem v roli Tvůrce – cítím se naživu. Jsem plně v přítomnosti a jako by všechny informace vířily kolem mě v neskutečném víru potencionalit. Jako alchymista vybírám a stahuji vědění ze světa fantazie a možností do reality běžného života.
Dávám jim strukturu a řád. Někdy podle sebe, někdy podle toho, co mi samotný příběh našeptává. A někdy podle zadání od klienta. Každý text je ale prodkán alchymií.
Určitou rovinou, kterou zná jen Tvůrce a která vznikne, když se dají dohromady všechny informace. Je to něco, co poznáte, až když text čtete, ale Tvůrce to ví v momentě, kdy text tvoří.
Proto se potřebuji u psaní cítit dobře. Alchymie vzniká z dobrého pocitu a tak vznikají úplné skvosty. Každý příběh má rád, když může skrze múzu diktovat autorovi řádky jeho knihy nebo článku.
Pro mě je v tvůrčím procesu nejdůležitější radost, smysluplnost a hezký pocit z dobře odvedené práce.
Jediný tvůrčí proces, o kterém mohu doopravdy psát, je ten můj. Ten zažívám denně a mám s ním opravdu hlubokou zkušenost. Když vás bude inspirovat byť jen jedno slovo, jedna řádka, budu ráda.
Co tedy zpomaluje tvůrčí proces u mě?
Abych předešla zpomalování tvůrčího procesu, snažím se držet si dobrou náladu a svěží mysl. Psaní prokládám cvičením, procházkami, vařením a činnostmi, které mě baví nebo u nich mohu dobře relaxovat a vyčistit si hlavu.
Mám pak prostor pro inspiraci a slyším tiché šeptání mé múzy. Je snazší udělat pevné rozhodnutí, aby vznikl skvělý text. Pečlivá příprava, dostatek času a schopnost posouvat hranice kreativity už pak jdou ruku v ruce.
Psaní, jako každá kreativní činnost, je provázané s osobním životem a emočním nastavením. Únava, hádka, nemilé setkání nebo přílišný tlak mohou ovlivňovat tvůrčí proces.
Má múza je však moudrá a domluvily jsme si heslo: „Múza na klíček.“ Kdykoliv ho vyřknu, vždy přijde a nehledě na aktuální emoční rozpoložení, tlak a erupce na slunci, rozjede mé tvoření na maximum. Ok, ne vždy na maximum, ale „vyždíme“ ze mě něco smysluplného, za co se nemusím stydět.
Chci tím říct, že ne vždy můžeme vyhovět tomu, co momentálně opravdu potřebujeme. Občas nám život hodí do ringu rukavici a my ji musíme zvednout. V tvůrčím procesu to znamená, že někdy musíte napsat smysluplný celek, i když zrovna nejste ve formě nebo se vám opravdu nechce.
Je dobré to nedělat často. Když už to musí být, domluvte si se svou múzou heslo, gesto nebo jakýkoliv jednoduchý rituál, abyste se do minuty dostali ke psaní a aspoň něco vytvořili – osnovu, odstavec, první draft nebo kapitolu.
Nechte text uležet a později budete mile překvapeni, co všechno se z toho dá použít. Múza vás nikdy nenechá na holičkách.
Přiznám se, že někdy mám opravdu takový tvůrčí miniblok. Prostě se mi nechce psát nebo se asi unaví i má múza na klíček. Bývá to, když jsem zahlcená povinnostmi, informacemi nebo vlastními myšlenkami.
V takovém případě je jediným řešením zastavit se, jít se projít, rozdýchat to dechovým cvičením, zacvičit si, uvařit něco dobrého nebo si popovídat s přáteli. Prostě udělat to, co rozptýlí pomyslný mrak nad mou hlavou a vnese víc radosti.
Nebo to všechno, co mi v hlavě překáží, vypíšu na papír.
„A pak najdu těch pár diamantů a nechám je zářit v podobě různě dlouhých textů.“
Většinou se v takových psacích „výblejcích“ ukrývají opravdové diamanty, které volají po napsání. Takže vlastně i tohle zastavení nese své ovoce a to hned dvakrát. Uvolním se a vysypu z hlavy i celého systému vše nepotřebné. Píšu pro sebe, ne pro druhé nebo pro klienta.
Pak najdu těch pár diamantů a nechám je zářit v podobě různě dlouhých textů.
Někdy totiž vůbec neslyšíme to naše nejsilnější volání. Je to paradox, že? Naše nejhlubší volání je často skryté za nánosy povinností, potřebností a každodennosti. A to i když píšeme nebo jinak tvoříme.
Někdy nás to opravdu zastaví a my prostě nemůžeme dál. Pak se můžeme vztekat, snažit se to přetlačit nebo to nechat projít a čekat, až nám to zase půjde.
Anebo se z toho můžeme zkusit hned vypsat. Už jen to, že dostanu z hlavy přebytečné myšlenky mi pomůže cítit se méně zahlcená. Uvolním se a kreativitě uvolnění svědčí.
Často zjistím, že si ve věcech jen potřebuji udělat jasno, utřídit priority, dodělat resty, nebo se skutečně prodrat skrz nepotřebné harampádí v hlavě k tomu důležitému.
„To důležité vás na papíře vždycky praští do očí.“
Tvůrčí proces je…proces. Není to jedna aktivita nebo úkon. Je to řada věcí, které člověk dělá, aby mohl tvořit. Každý si je nakonec poskládá podle sebe.
Vždycky ale platí, že je potřeba si na začátku utřídit myšlenky a udělat dobrou přípravu. Jinak všechny aktivity budou chaotické a nakonec vás to stejně zastaví, abyste si to v hlavě srovnali.
Na druhou stranu i zastavení je přirozenou součástí tvůrčího procesu. Někdy, když se nic neděje, je to to nejlepší, co se může stát.
Skutečně dobré nápady a silné myšlenky potřebují prostor.
Tak na to nezapomínejte a pravidelně čistěte hlavu od harampádí 🙂
